Doba čtení: 13 MIN.
Jsme nalodění. Jsme natěšení. Jsme odpočatí. Nikdo nás v přístavu neudrží! Dnešní díl si povíme, jak jsme zvládli první kusanec naší plavby, při níž opouštíme Německo, vplouváme na širé moře a plujeme k tajuplnému te(m)plářskému ostrovu Bornholm, nejvýchodnější výspě Dánska. Dozvíme se, jak se co na lodi jmenuje, co dělat při pádu přes palubu, jak vypadá mořská nemoc a co obnáší kormidlování.
Ten správný song by byl asi tenhle: https://youtu.be/cB7IlSOUlyQ
První noc na lodi všichni snášíme celkem dobře, jemné pohupování a šplouchání slibuje nová dobrodružství. Ráno je jasné a lákavé. Nechceme se moc zdržovat, plán je v osm vstát a kolem deváté vyjet. Čeká nás pořádný kus cesty.
Tak tohle je můj ranní výhled z okýnka kajuty, přátelé.
Zvykli byste si, co?
Příď Liechtensteina a kolegyně plachetnice kolem.
Vpředu je vidět přístav a trajekt.
Soňa na palubě vyhlíží přes zvednutou stříšku. Po drtivou většinu plavby jsme ji měli shrnutou.
Stříšku, ne Soňu.
Ranní vstáváníčko. Všimněte si armády bot pod shrnutou stříškou pro případ výletu na pevninu.
Je to proto, že paluba je bílá a tedy musíme mít boty s bílou podrážkou.
Na pevninu jsme se vždycky přezouvali. Shaika má kupříkladu jarmilky.
Newman má pošahanou termoregulaci a jde do krátkého rukávu. Fouká studený vítr.
Ale kromě jeho narcistického úsměvu chci upozornit ještě na zvoneček vpravo.
Je Tomášův a uvázal ho na ráhno hlavní plachty. Jo, je to přesně to blbé místo,
kde se kdekdo praští do hlavy, já to už tou dobou taky stihla.
Dvakrát. Zvoneček byl dobrá prevence.
Snídáme v podpalubí. Stolek je zleva výklopný, aby se kolem něj dalo projít.
Vlevo je příďová kajuta, vpravo dveře na toaletu.
Snídáme na palubě. Kuchyňka je tu vybavená vším, co potřebujeme:
hrníčky, talířky, příbory, pánve, hrnce, varná konvice, všechno.
Po snídani si nás Tomáš bere na palubu a seznamuje nás s bezpečností a správným chováním na lodi. Třeba že na palubě se pohybujeme se sníženým těžištěm, nikdy nevylézáme bez záchranné vesty, poutáme se karabinou, abychom nechtěně nevyskočili. Taky dostaneme základy názvosloví (co je příď a co je pravobok, kokpit, ráhnoví a lanoví, fendery, relink ap.)
Tomáš ukazuje, jak se zapíná záchranná vesta. Bez ní nesmíme na palubu.
Tomáš pak vysvětluje, jak probíhá odvázání lodi, a náš tým se rozmisťuje po palubě, aby uvolnil lana a smotal je, vytáhl fendery (to jsou ty gumové balony po bocích lodi, které brání oděru) a uklidil je do příďové batisty (to jsou zase úložné prostory nahoře na palubě; jedna je vpředu u kotvy, dvě pak vzadu pod lavičkami, pak je malý “bar“ ve stolku před kormidlem).
Sesterská plachetnice před námi. Takhle za chvíli budeme taky vypadat.
Odstrkujeme se od kotevních kůlů a snažíme se prohrabat mělčinou, kde nám motor skoro nezabírá. Chvíli střečkujeme na místě, než se dohrabeme k plavebnímu kanálu a pak už to frčí. Houpání skoro žádné, žaludky to snášejí. Předpověď slibuje vítr dvacet uzlů (uzel je jedna námořní míle za hodinu, tedy 1,852 km, připadá nám to rychlost tak akorát) a přímo do zad, což je obtížnější kurz než boční, ale my si poradíme.
Tohle jsou první hodiny naší plavby. Vpravo Breege, vlevo výjezd na volné moře.
Správnou cestu mezi mělčinami ukazují bóje, mezi kterými musíme vždycky proplout.
Jedeme to na motor.
Dnes pojedeme několik hodin na motor přes úžiny skrz Rujánu a pak zamíříme na Bornholm, kam bychom mohli dorazit dnes v noci.
Vašek, Martina a kormidlo. Ta bílá věc před kormidlem je navigační panel s kompasem a několika budíky a displeji. Jsou na něm upoutané žluté popruhy s karabinami, naši nejvěrnější kámoši hned po záchranných vestách.
"A tohle jsou vinšny, na to prozatím nesahejte."
"Pak mi tam nafotošopuj za záda rozbouřené moře, jo?"
Taz, čepice Tvoje bába a pohled zabodnutý do přístavu.
Ještě než vyplujeme, je třeba provést úlitbu bohům moří a připít si. Každý den má svůj přípitek. Ten nedělní je na všechny, kdo jsou na moři. Během plavby, protože máme rozhozený denní rytmus (plujeme prostě kdykoli, když to vyžadují okolnosti, ve dne i v noci, zrána i navečer), přípitky tak různě hrneme před sebou a připíjíme všelijak. Ale všechny poctivě doženeme.
Místní bůh moří se jmenuje Njord. Uctíme ho medovinou, na přídi i na zádi.
Medovina koluje i mezi námi.
Sebevědomě a drsně!
Jemné vlnky a všudypřítomné vodní mlýny.
Po cestě potkáváme řadu lodí. Zpočátku všem máváme, plachetničky nám pozdrav vracejí. Motorové čluny nejspíš ovládají snobi, protože nám nemává ani jeden. Tomáš nás upozorňuje, že se vždy mává jen jednou rukou, protože kdo mává oběma, volá o pomoc. Celkem logické. Prý se dá mávat i velkým nákladním lodím, které někdy v odpověď mohou zatroubit, když si pozdravu všimnou. Někdy taky troubí cvičně, aby se ujistily, že plachetnice (na kolizním kurzu směrem k nim) nemá spící posádku. Tomáš má u sebe frkačku, slušný randál. Jinak je na palubě zakázáno pískat, protože se tím přivolává Poseidonova pozornost a špatné počasí. Jako i řadu dalších zákazů a omezení, i tohle jsme nakonec zvládli porušit. 
Opouštíme Rujánu! Vpravo je Arkona.
Polojasno nás provází celý den. Po třech hodinách se vymotáme z rujánských zálivů a ocitáme se na volném moři. Nastává rozvinutí plachet. Začínáme genou neboli kosatkou, což je přední trojúhelníková plachta (máme ještě druhou, hlavní plachtu). Ovládá se třemi lany: jedno vede do rolfoku (takový navíjecí buben na dolní části stěhu, což je takový šikmý „stěžeň“ vpředu, na němž je gena navinutá) a jeho taháním se odvíjí nebo navíjí gena na stěh. A pak dvě lana, každé na jednu stranu, které umožňuje vytáhnout plachtu vlevo nebo vpravo od stěžně podle směru větru. Lana se navíjí na vinšny, navíjecí bubny, které se otáčí jen jedním směrem a dotahují se pomocí páky. Pokud lano chceme nechat napnuté, ale zároveň ho nemít na vinšně, jsou k palubě připevněné rohatky, takové úchyty k navinutí lan. Gena se dá ovládat na dosah od kormidla, ale my to štědře rozvíjíme ve třech lidech.
Pohled na příď před rozvinutím plachty. Je vidět stěh a na něm namotaná gena,
dole pak rolfok s lanem vedoucím doleva.
Gena je rozvinutá. Vlevo je pak vidět ráhno s hlavní plachtou ještě před rozvinutím;
hlavní plachta je zabalená v modrém lazy bagu a vytáhneme ji o chvíli později.
Pár z nás se už ale ocitá na hranici, kdy dostáváme nepříjemnou závrať vedoucí k žaludeční nevolnosti. Mořská nemoc. Tomu prostě neporučíte. Příčinou vzniku je velmi citlivý vestibulární systém, který se nachází v uchu a zodpovídá za spolupráci rovnováhy hlavy a těla se zrakovými vjemy. Hraje v tom roli genetika a organismus si postupně na situaci zvyká. Léky neexistují, ale člověk se dá oblbnout dost na to, aby to jakž takž snášel. Schytávám to já, Tryskáč a Martina – ta ze všech nejhůř. Já se soustředím na pobřeží nebo obzor nebo špičku stožáru a... jsem ve střehu. Většinu prvního dne jsem na hranici, kdy je mi spíš špatně, ale není to ještě tak hrozné. Odhaduji se na středně vážný případ, ale je to příliš ochromující na to, abych byla nějak opravdu užitečná nebo si plavbu doopravdy užívala. Vlny jsou super. Vítr je super. Lidi jsou super. Ale musím se neustále hlídat. A to rozčiluje.
Martina a Tryskáč naležato.
Večeřím v bezpečné poloze.
Bod zlomu přichází v momentu, kdy musím na záchod. Ten je v podpalubí, což je po předchozím pokusu slézd do něj doprovázeno panikou. Dole je to totiž ještě horší (tělo se pohybuje ve víru fyzikálních sil, aniž by mělo nějakou korespondenci s tím, co vidí oči). Ale tož musí se. Během plavby to budu absolvovat třikrát a pokaždé je to, abych tak řekla, žaludeční sebevražda. Zkuste se v té kabince nepomlátit o stěny, udržet zvednuté prkénko, sundat si kalhoty, načerpat a vyčerpat vodu, nakoukat u toho dolů a nepozvracet se. Funguje to stejně jako ve vlaku - pouští se do moře. V přístavu nebo při zlém počasí jde produkt do tanku a vypouští se mimo pobřeží. Mimochodem do trubek nesmí nic jiného, ani toaletní papír! Je to pro nás trpící jaksepatří silný zážitek. Po opuštění kabinky jsem se vždycky cítila jako hrdina a blinkala jsem jen po první zkušenosti. Záhy jsme totiž zjistili, že pomáhá lehnout si na záda a zůstat ve vodorovné poloze.
Záhy jsme totiž zjistili, že pomáhá lehnout si na záda a zůstat ve vodorovné poloze.
Pohled přes schůdky do podpalubí. Takové kapitánské zátiší s mapou a lodním deníkem.
Kapitánské stanoviště večer. Vlevo je kompas, pak vysílačka (naladěná na kanál 16,
kde probíhá jachtařská komunikace) a vpravo je panel pro elektroinstalaci.
A CD přehrávač. Ohulili jsme to Apokalyptikou.
Fotit na palubě? Jen málo, pokud vůbec, není to optimální.
Kolem je provoz všelijakých lodí. Pár jsem jich chytila,
než se moje rovnováha zhroutila do víru opilosti.
Byla daleko, ale nakonec jsme to rozeznali. Takhle se přepravuje těžební plošina. Ve
čtvrtek v noci jsme se k ní dostali na několik set metrů, zářila jak vánoční stromek.
Kvůli ní létaly éterem varovné zprávy lodím, aby to do ní
(nebo do tažných lan) nenabořily.
Ale tak opustíme nezábavné, ač aktuální téma. Tomáš nás postupně pouští za kormidlo a vysvětluje základy ovládání lodi. Kormidlo má reakční dobu, se kterou je nutné počítat. Je třeba ho vracet zpátky do neutrální polohy, aby se loď nepřetáčela. Stačí s ním točit maličko, ale kvůli vlnám a větru se to dělá prakticky neustále. Při kormidlování je nutné sledovat vějičku (na špičce stožáru je ukazatel směru vanutí větru) a mířit loď podle ní. Při velkých vlnách se pak musí sledovat i ty, ale dnešní plavba s větrem v zádech to nevyžaduje. Já mám zpočátku z nějakého důvodu zafixováno, že kormidlo se točí na druhou stranu neš špička lodě, což je blbost. Ale pak už to jde. Zadní vítr je pro první zkušenost s plachetnicí spíš obtížný případ. Zvláště když jsme vytáhli i hlavní plachtu do kříže ke geně, do motýlka, takže nabíráme vítr do úzké výseče mezi plachtami a musíme citlivě směřovat příď tak, aby ani jedna z plachet neflatrovala.
Je to prostě pecka!
V půli plavby jsme si nechali vysvětlit, co dělat při pádu přes palubu.
Vidíte tu záchrannou podkovu za Tryskáčem? Tak ta je přidělaná tak
patentně, že ji určitě nestihnete vyhodit včas. Nicméně ten
zbytek záchranných akcí dával smysl.
Vaří se pozdní oběd, dole se chystají špagety s kuřecím masem. Nechápu, jak tam můžou vydržet. Do sebe dostanu jen müsli tyčinky a suchá chleba. Ne že bych neměla hlad nebo chuť, ale jsem vzhledem ke svému stavu příčetná. Dala jsem si i blumu a to bylo uždibování na půl hodiny. Nechtěla jsem ji vrátit rybám, v žádném případě. Vašek naopak zkouší nahodit prut, ale bez úspěchu, nemáme správné návnady.
Kolem sedmé mizí všechny pevniny v okolí a obklopuje nás jen moře. A sem tam jiná loď. Všude voda. Voda a vítr a nebe.
Jak se stmívá, odebírám se do podpalubí. Nejsem na palubě k ničemu. Vrzání lodě a hvízdání větru mě nijak neruší a spokojeně zaspím první noční plavbu. Kvůli slábnoucímu větru se na Bornholm dopravíme až v pět ráno následujícího dne…
Napsat komentář