Doba čtení: 16 MIN.
Neděle plynule přešla v pondělí, jak plavíme se přes noc. Den nám začíná velmi brzy a je patřičně dlouhý a plný dojmů. Kromě věcí příjemných nastává i první hlasování následované vážně míněnými radami, co dělat při potopení plavidla, protože moře ukáže zuby. Aneb kotvíme na Bornholmu!
Četbu asi nejlépe doplní tato hudba: https://www.youtube.com/watch?v=BZWgJpsVYEU
Ostrov Bornholm, 588 km čtverečních. V severní části je tvořen prahorní žulou. Na jihu prvohorními a druhohorními pískovci, břidlicemi a vápenci. Povrch ostrova tvoří kopcovitá morénovo- ledovcová rovina o výšce až 162 m. Na jihovýchodě a západě jsou podél břehů duny. Celá zaznamenaná historie ostrova je historií Severních Germánů. Ve staré severštině se ostrov nazýval Borgundarholm. Ve 14. stol. byl obydlen templářskými rytíři. Sídlil zde i jejich velmistr Jakob Charr. Templáři si s námi ještě slušně užijí.
Před přistáním se zapíná motor. Mám u něho v kajutě hlavu, ale probuzení není tak hrozné, protože znamená konec závrati. Hrabu se na palubu. Vítá nás přístav pod Hammershus Slotem, taková maličká zátočinka.
Z malého přístavu je to asi jeden kilometr klikatě na jih na kopec k ruinám hradu.
Kousek od nás na louce běhají králíci na ranní silfleji.
Úplně jak z Daleké cesty za domovem.
A jsou dost kliďasi.
Chodníček vede přes několik ohrad. Podle bobků tu
nejspíš žijí býložravci kosící trávníky.
Stoupáme kolem kilometru po takové kozí stezce. Je jich tu několik, nahoru jdeme jinudy než dolů. Pobřeží na mě působí uklidňujícím dojmem. Připadám si málo bdělá na to, abych pojala sílu okamžiku. Příliš mě to přesahuje.
Strž v bledém předsvítání
Naše parta se rozmělňuje, jak obdivuje první hradby, mosty a schody.
Já pospíchám nahoru, svítání nepočká.
Není slyšet nic jiného než nedočkavý vítr, který popohání slunce, aby už už vyšlo. Je půl šesté. Stihnu to? Beru poslední schody na vyhlídku po dvou. Kam až se dá vystoupat? Jsem tu sama. Já a vrchol hradeb a nade mnou jen nekonečno.
A pak je najednou tady. Rázem se odplavuje jakákoli rozmrzelost.
Svítání máme celé pro sebe, my a obloha a obzory.
Slunce objímá starobylé kameny kolem mě svou září
a doslova se předvádí.
Všechno je rázem zalito roztaveným zlatem, barvy putují od růžové po ohnivou,
znásobenou přirozeným odstínem cihel.
Hammershus Slot je největší ruina hradu v severní Evropě a nejnavštěvovanější místo Bornholmu. Je rozhodně zázrak, že tu nikdo není. Nejstarší části byly postaveny v raném 12. století, aby upevnily mocenskou pozici arcibiskupa z Lundu (Dánsko) na ostrově. V následujících pěti stech letech se o pevnost přetahovala církev a koruna, aby ji nakonec získal král. Fungovala jako sídlo krále i jako základna pro křižácká tažení. V letech 1660–1661 zde byli uvězněni král Christian s dcerou a jejím mužem pro zradu. Prý zkusili uprchnout, ale cesta dolů z útesů nedopadla dobře.
Hammershus byl několikrát přestavěn a rozšířen. V 17. století se těžiště obrany přesunulo do Christiansø a Rønne.
V roce 1743 byl definitivně opuštěn a lidé používali jeho kameny pro vlastní domky.
V roce 1822 byla pevnost zařazena do seznamu národních památek a několikrát
rekonstruována, opravy probíhají i nyní, vedle se staví velké návštěvnické centrum.
Opevnění se skládá ze základní hradní rezidence a připojené Mantel Tower, jsou
tam řady menších místností paprskovitě kolem pevnostního středu, dostavby
kombinují několik stupňů obrany proti útočníkům.
Celý areál je vybaven informačními tabulkami v rozmáchlé dánštině,
pak aspoň stručný odstavec anglicky.
Vypadá to tu nesmírně upraveně. Obdivujeme různá zákoutí, hovíme si na
kamenech, zíráme na hru barev. Není tu kromě nás ani noha.
V uších nám hraje vítr. Starobylé kameny mlčí, drží svá tajemství všech těch
lidských osudů, které tudy prošly. Jaké příběhy se tu odehrávaly? Hrdá pevnost
shlížející na šedý mořský obzor, střežící bezpečí a mír země. Kolik dřiny muselo dát
nalámat kámen a všechny zdi vztyčit?
Dole, ve směru přesně za zídkou, je náš přístav.
A tady už vykukuje.
Moře se vytrvale rozbíjí o útesy. Vítr bude během dne postupně sílit.
A tady už je náš Liechtenstein ozářený prvními ranními paprsky,
které do přístavu doputovaly.
Po návratu se po okolí potuluje pan Hladík a pořád se blíží. Na vysvětlenou, pan Hladík je jeden nevítaný známý a kamarádí se hlavně se mnou a se Shaikou. Objeví se vždycky, když jsme pár hodin nejedly, a uvádí nás do určitého stavu jednosměrného tranzu (chci jíst!) vedoucí k lehké nepříčetnosti (jděte mi z cesty, jdu vyžrat lednici!) mající za následek zhoršení vztahů se zbytkem posádky. Vlastně nemáme pana Hladíka nijak v lásce, ale on se prostě občas vetře.
Příprava na jídlo. Loď má nádrž přibližně na dvě stě litrů, kterou můžeme v přístavech
doplňovat, ale pijeme ji pro jistotu převařenou. Kohoutek normálně teče, ale odtok
vedoucí do moře se zase dá uzavřít. V přístavu se nemyje nádobí, vždy až na moři.
Je tu i bojler na teplou vodu, obsluha je maximálně komfortní.
Pan Hladík mě snadno přesvědčí k tomu, že dojídám špagety z předchozího dne, což je celkem odvážný krok. Pořád se svět se mnou houpe, dávám si sprchu v přístavu (máme záchody a sprchy zdarma v rámci kotvení, ve všech přístavech jde o úpravná a útulná zařízení) a raději sedím na břehu v závětří. Jsem unavená, ačkoli jsem vlastně nic nedělala, postupně se mi ale nálada zlepšuje. Posádka, co byla přes noc vzhůru, spí.
Tryskáč se pokouší přesvědčit ryby, aby zabraly.
Marně.
Martina, podobně jako já, volí bezpečí nehoupajícího se mola.
Počasí stále nevypadá nijak hrozivě. Můžete omrknout
Liechtensteina zezadu v našem přístavu.
Další hudební tip na umocnění atmosféry z četby: https://www.youtube.com/watch?v=ERsf3E34EOY
Odpoledne sedáme k bojové poradě. Prchali jsme celou cestu před bouří, což ale znamená, že tady nás možná už brzy dostihne. Bouře není totéž co bouřka. Předchozího dne se nám dostalo meteorologického varování, že v oblasti se snižuje tlak a bude následovat patřičná větrná odpověď. Čelo mělo přijít v pondělí dopoledne, pak se to odsunulo na úterý. V každém případě vlny solidně buší do hrazení a až se vítr zvedne ještě víc, vodní tříšť půjde přes hráze vrchem rovnou k nám do lodi. To vlastně ani moc nechceme. Kotvit tady by bylo poněkud nepříjemné, i když Tomáš varuje, že venku na moři to může být ještě horší. Náročné až nebezpečné, abych ho citovala. Navrhuje obeplout sever Bornholmu a zakotvit na jeho východním břehu, kde budeme v závětří. Hlasujeme skoro všichni pro. Tentokrát se nacpeme kinedrylem, nehodláme ve vzdutých vodách riskovat vážné potíže s nauseou.
Vlny trochu přiostřují, objevují se zpěněné čepičky. Nemůžu si pomoct, zní to poněkud výhružně.
Tohle je foceno pár hodin před vyplutím, vlny do té doby ještě povyrostly.
Pozavírat okýnka! Zajistit všechny poličky! Uklidit volně poletující předměty!
Vítr se žene přímo do ústí přístavu, vlny stříkají a zvedají se víc než metr. Tomáš při pohledu na počasí (“no ty vole!”) doplní informace o instruktáž, co dělat v případě opuštění plavidla, kdyby nás to hodilo na kameny. Klidu nám to nepřidalo, ale my jsme tvrdohlaví. Voděodolně se oblékáme, Tom prohodí pár slov se sousedním kapitánem, nahazuje motor, najíždí si rozjezd a pak se vrháme do chřtánu čtyřkových vln.
Moře se celosvětově hodnotí na stupnici od jedné do dvanáctky. Vzhledem k tomu, že ve škále jsou i dvacetimetrové vlny, byla naše čtyřka solidní rodeo. Příď se co chvíli obrací k obloze nebo se propadá do hlubiny mezi vlnami. Moře má sílu, jeho mocná hmota se pod námi přelévá jako svéhlavý leviatan. Kloužeme po jeho hladině, oči široce rozevřené v nejistotě, zdali máme výskat nebo vřískat. Tak děláme obojí. Držíme se všeho, čeho se držet dá, a cítíme nespoutanou energii plynout kolem nás a skrze nás. Vítr nám do tváří žene slanou tříšť a vyzývá ke vzlétnutí. Jak jen my lidé můžeme na pevné zemi vydržet?
Respekt se přetavuje v odhodlání. Jde nás postupně několik ke kormidlu. Úkolem je mířit přímo proti vlnám a sjíždět je zlehka šikmo, ať nepotlučeme dno. No co vám mám povídat, fantastické tři minuty! Nerada pozici opouštím s pocitem, že pro něco takového jsem se přece měla narodit. Je to jako symbióza. Je to radost. Mořská nemoc? Co to je?
Motor Liechtensteina se ukazuje dostatečně silným na to, aby nás z protivětru vyvedl. V bezpečné vzdálenosti od břehu vytahujeme genu a loď se rozletí jako špika rychlostí sedmi uzlů. Na okraj, doporučená konstrukční rychlost je osm a i to nakonec (v pátek) překonáme. Pak už neprší, mraky se trhají, moře se rázem uklidňuje na drobné vlnky. Dosud jsme neměli čas na to, aby nám bylo špatně, a klidné moře je k nám milosrdné. Jedeme jen sedm kilometrů do přístávku Tejn a toho dne loď podruhé vyvazujeme. Decentně jsme ji ťukli (fakt skoro nic!), no, jsme ještě hloupí zelenáči, ale už se nám to nestane a jsme do budoucna mnohem opatrnější.
Po přepršce jsme trochu zmoklí.
Míjí nás servisní loď. Některé přístavy mají vodicí lodě, které přirazí k cizím plavidlům
a půjčí lodivoda, který pomůže návštěvníkům proplout neznámými vodami.
Slunce se na nás směje a my si říkáme, jakže jsme mohli dnes zažít tak příkrý rozpor v počasí. Na bouři to zatím nevypadá, ale předpověď nepodceňujeme. Všechno usychá, adrenalin se vyplavuje, otrne nám a zatímco Tomáš zajišťuje kotvení, tajně připravujeme malou lodní vzpouru...
Tomáš a Martina slaví narozeniny: Tom v úterý, Marťa v neděli.
Zprůměrovali jsme to na dnešek.
Máme dort, máme šampaňské a taky dárek v putinovské krabici. Je to kolem ní
takový dlouhý příběh, zeptejte se na něj Shaiky. Uvnitř čekali... utopenci. To je na
lodi zakázaná položka. No, tak trochu se trollí. Je jasné, že s námi nemůžou plout,
a jejich dekapitace je navržena na snídani.
Se šlehačkou přece nebudeme šetřit! Putin moudře souhlasí...
Dort byl fajn, ale málo. Rozhlížíme se po nějaké večeři na břehu. Je tu jedna restaurace, ale je hrozně drahá. Vydáme se tedy zatím jedním směrem a postupně dojdeme až k nedalekým dolmenům na břehu moře.
Tejnský přístav
Zase čekáme na chlapy. Jako obvykle.
Takový lidový domek s úpravnou přírodní střechou. Mají je tu docela běžně.
V oknech nejsou záclony, asi aby mohli kalvínští sousedé ohodnotit zbožnost,
střídmost a pracovitost vaší domácnosti. Co jsme měli možnost nahlédnout,
všude je nesmírně uklizeno, posekáno, malebně vystaveno.
Místní kostel, nejspíš protestantský.
Celkem běžně tu všude vlají vlajky. Lidé jsou na svoji národnost hrdí.
Od útesů vedou do moře několikery schůdečky a žebříčky. Newman je rozhodnut
tu následující ráno ozkoušet přírodní koupačku.
Už tam budem? Už tam budem?
Odhadujeme, že už jsme blízko. K moři vedou spousty chodníčků,
tak si jeden vybíráme a... je to tu až neuvěřitelně romantické.
Místní si to tu umí patřičně užít. V obklíčení vřesů a křovin jsme našli
malebné vyhlídkové židličky. Jo takhle na večer, na důchod...
Tak tož jsme šli dobře.
Na jednom z vrcholků nad mořem jsou tři dolmeny, nejvyšší má výšku okolo 2,5 metru. O kus dále se nachází starodávné mohyly. Orientaci usnadňuje nedaleká cedule. Někteří z výpravy byli zklamaní (a to je jako všechno?), nicméně na upřesněnou, Bornholm hostí přes dvě stě dolmenů roztroušených po přibližně čtyřech nalezištích, nicméně ty nejbohatší jsou ve vnitrozemí a bez GPS obtížně nalezitelné. Je to největší koncentrace megalitických památek v severní Evropě. Člověk by neřekl, jak je ten Bornholm důležitý.
Nikde ani noha. Až časem přijde jakási rodinka.
Bornholm nás zřejmě chce přesvědčit,
abychom se sem přestěhovali.
Infocedulka nám říká, co to tu vlastně vidíme.
Furt se mi všichni otáčeli zády, až jsem to nevydržela
a požádala o škleb do objektivu.
Je to tady nepopsatelně nádherné. Slunce klesá k obzoru
a ozařuje kameny bočním ohněm.
Loučíme se s vyhlídkou, penzionem i dolmeny.
Blíží se početná cyklistická výprava.
Při návratu jde s námi pan Hladík. Zase. Našli jsme obchod a vyplenili jeho police, koupili dva balíky krevetek, kuře a klobásky na gril. Shaika mizí v podpalubí s divokým leskem v očích a na pánvi hbitě rozehřívá a následně likviduje skoro půl kila korýšů. Pak už se s námi zase může bavit, ježto Hladík šel konečně přes palubu.
No a co, že to má oči, jikry, nožičky a ocásky?
Zmizely jak v bezedné jámě.
Kluci zatím na nábřeží objevili erární gril značky Weber a začnou dělat chutě okolostojícím čumilům. Tomáš vytáhne vodní dýmku a pohodu korunují plechovky českého piva.
Se západem slunce přichází decentní ziminka.
Obloha se barví do divokých barev, jaké by člověk nedokázal vymyslet. Moře je skoro jako zrcadlo.
Suchý dok. Kus po molu měli koleje a zdviž,
se kterou tu loď nejspíš zvládli dostat na souš.
To nebe tam fakt takhle vypadá!
Předpověď na další dny je spíše nepříznivá, tak budoucnost plánujeme jen hodně zhruba a užíváme si vzácného a krásného klidu, uspokojení a rozjaření báječnými zážitky.
Hudba na doznění: https://www.youtube.com/watch?v=XCMzeWcTWYE
Napsat komentář