Doba čtení: 17 MIN.
Úterý. Nevím, jak to děláme, ale každý den je napěchovaný až k prasknutí. Ještě že si to teď zpětně můžu sesumírovat. Naštěstí už brzy zpomalíme, protože nás čeká zlopočasí. Nebo spíš zlovítr. Ale popořadě.
Můj dnešní výhled z kajuty. Den začíná jasným nebem, ale během dne
se stihne několikrát zatáhnout a roztáhnout.
Vstáváme někdy ráno a předpověď počasí oznamuje, že nejvhodnější bude vyplout mezi druhou a třetí hodinou. Se snídaní tedy nijak nechvátáme. Tomáš do lodního deníku zapisuje i to, co jsme jedli, a dnes ráno má ten seznam důkladný: utopenci, kozí sýr, olivy, paštička, pečivo. A krevetky, přičemž jedna dávka je konverzační. Neboli povídali jsme si u toho, až se nebozí a zapomenutí tvorečci na pánvi stali až příliš křupavými a afroamerickými. Konzumaci se přesto nevyhnuli.
Suchý dok s rybářskou lodí kousek od našeho kotviště.
Má megakýl, který nám k tomu vršku furt nějak nesedí...
Ono do lodního deníku se píše všechno možné, i když je to svého druhu úřední dokument, hlavně samozřejmě průběh plavby, jídla, medikace a taky naše náhodné výkřiky. Měla jsem v plánu do něj přispívat nějak hojněji, ale zdravotní stav mi to nedovolil, tak se musím vyřádit tady. Aspoň z toho něco máte i vy.
Mapka, jak jsme kolem Tejnu putovali. Vpravo jsme byli včera,
dnes míříme doleva, asi tři kilometry do vnitrozemí.
Po jídle se beze spěchu vydáváme na tříkilometrovou cestu do vnitrozemí k jednomu ze čtyř slavných kruhových kostelů. Obloha se stačila zatáhnout, tak si bereme i bundy, i když obecně je spíše teplo. Pořád fouká, což pocitovou teplotu snižuje, ale nikdy nevíte, jestli nezačne pršet.
Tohle je místní obyčejný kostel. Je... hodně hranatý, abych tak řekla.
A zavřený. Předpokládáme ovšem protestantskou strohost.
U kostela je malý hřbitov. Kameny jsou spíš přírodního, lehce opracovaného charakteru.
A všechny takhle napůl leží.
Pokukujeme po místní zástavbě. Pořád nás udivuje, jak úpravné to tady mají. A ty trávníky! Nikde nevidíme žádné ovečky, které by to kosily, ale časem tu záhadu odhalíme: po jedné předzahrádce se prohání samočinná robosekačka! Je to trochu znepokojivé, jak si tak sama od sebe po tom trávníku rejdí...
Taky tu nemají moc ploty, přesněji řečeno špatně se odhaduje, co je soukromé a co ne. Po cestě jsme kupříkladu očesali nějaké špendlíky. Taky je to tu úplně zarostlé ostružiním, které akorát dozrává. Sem tam někoho ztratíme v zajetí ovocných keříků.
Místní značení ulic. Bornholm má také vlastní vlajku,
je dánská, ale místo bílého kříže mají zelený.
Jeden z možných nákresů překryvu ostrovů a posvátné geometrie.
Další možnost. Ale určitě vymyslíte i nějakou další vlastní.
Tedy, celkem jsme věřili, že stavitelé kostelů věděli, co dělají. Našla jsem asi čtyři různě překreslené obrazce přes ostrov. Rozhodně jde o nepopiratelné znamení, že ostrov byl podroben důkladnému matematickému a metafyzickému zkoumání.
Hudba ke čtení: https://www.youtube.com/watch?v=WfSIkhyNXqs
Stoupáme do kopce. Od moře to ani nijak jinak nejde. Cílem je Olsker Kirke postavený 112 metrů nad mořem. Je ze čtyř zmíněných kostelů nejštíhlejší a nejvyšší.
A pak už je před námi. Olsker Kirke, jeden ze čtyř dochovaných pevnostních kostelů Bornholmu.
Kostel je podepřen mohutným středovým sloupem. Strop zdobí jednoduchá freska.
Drobné varhany u vchodu. Oltář je v kruhovém prostoru řešen apsidou,
odkud také vedou schůdky vzhůru. Kostel je stále liturgicky používán.
U vchodu nás vítá pán, který má v repertoáru jen jeden těžko popsatelný netečný výraz, a chce po nás deset dánských korun na osobu. Přepočítáme to na eura a dostávám se dovnitř. Poprvé se ocitáme v lehké turistické tlačenici, protože krátce po nás přijíždí jakýsi zájezd. Jestli je tohle běžný místní provoz, tak to ten kostelík docela lituju. Přesto na nás prostor zapůsobí, ztišíme se a necháváme promlouvat historii.
Kostel je vysoký 28 metrů a má tři podlaží. Vzhůru se šplhá po uzounkém schodišti,
které je zbudováno uvnitř tlusté zdi. Nic pro lidi s klaustrofobií nebo větších rozměrů.
Kostel byl postaven v roce 1150 a několikrát rekonstruován. Sloužil i jako pevnůstka, zásobárna potravin a úkryt při obléhání. Kolem dokola je přes dvacet střílen. Stavba působí solidním, bezpečným dojmem. Proti vikinským nájezdům to mohlo být velmi účinné. Když opouštíme ostrov, vidíme špičku z moře. Vnímáme z ní naději.
V horním podlaží je naprosto nesmyslně složitě konstruovaný krov.
Takovou koncentraci trámů na tak malém prostoru jsem ještě neviděla.
Škoda, že tu pořád drandí nějací další návštěvníci, některé ohromně láká
nechat se do trámoví vysadit a výšiny si prolézt.
Podlaha v prvním poschodí je dřevěná, ale ve druhém už se klene kamenná. Nic nenasvědčuje tomu, že jsme dvacet metrů nad zemí. Někde tady je zakopaný templářský poklad. Určitě. Vůně starého dřeva mě zanechává nejistou. Tohle místo je starobylé. Je živé. A nakolik vše bereme s nadsázkou, templáři tu skutečně žili.
Vyhlížíme oknem. Každé dveře (a je jich tu asi jedenáct?) mají svůj obrazce.
Jsou tu i hvězdy. Jistě templářské znamení, to nemůže být náhoda.
Shaika je odhodlána najít svatý Grál.
V přízemí se rozhodujeme vyzkoušet akustiku. Postupně se vyhecujeme, Shaika beze slov zpívá Ave Maria a já k dobru přidávám jeden jednoduchý kánon. Nám se to moc líbilo, jen ten prodavač u východu nehnul brvou.
Shaika, když se k něčemu odhodlá, tak to taky udělá.
Grál jsme našli, ale byl na místě dobře připevněný...
Nechali jsme ho tam.
Posilňujeme se na zpáteční cestu a obdivujeme malebný hřbitůvek kolem i s historickými náhrobními kameny. Cesta zpět už známě ubíhá, připravíme si lehký oběd a taše feťácká trojka se nadopuje prášky. Pořád fouká a to ze směru, který nám bude vyhovovat jen pár hodin na cestě k Hráškovým ostrovům.
Další kousek hudby k četbě: https://www.youtube.com/watch?v=qA1yLs0zi1c
Opouštíme bezpečí zátočiny. Můžete vidět, jak jsme udělali krátký proces se stříškou:
předchozího dne se nám v protivětru nepříjemně samozvedala,
tak jsme ji na budoucí časy přitáhli provazem.
Poplujeme asi dvě hodiny. Moře je poměrně klidné, samozřejmě mám obavy z houpajícího se žaludku, ale snažíme se to ustát. Pokouším se fotit, ale dostavuje se lehká nevolnost. Děs běs furt. Jedeme na genu a i tak uháníme pěkně rychle. Vlny nás ovšem i tak vždycky předeženou.
Červený domek na pobřeží je penzion, u kterého jsme včera obdivovali dolmeny.
Vašek po cestě zase zkouší rybí štěstí, ale v té rychlosti návnada nestačí klesnout, aby ryby začala zajímat. Ani tentokrát jsme nezabrali.
Sluníčko se na nás směje po asi polovinu plavby.
Pak se za námi objeví černý mračoun,
který nás úspěšně dožene, zaleje a opustí.
Soňa nelibě nese, že ji vyháníme ze špice, ale tož dešti neporučíš,
je třeba dbát na bezpečnost a zdraví.
Po rychlé a celkem pohodové plavbě kotvíme u největšího ostrova z Hráškových ostrovů - Ertholmene.
Jmenuje se Christiansø. V pozadí na obzoru je vidět Bornholm, naše loď je vlevo vzadu.
V podvečer dorážíme k ostrovu. Je po páté, takže ani nepočítáme, že bychom stihli místní hospůdku s rybími dobrotami. Stejně se tam ale nejdříve jdeme podívat. Mají otevřeno. Ale ty ceny, ty ceny! 169 dánských korun za jídlo nedáme. Dostatečně nás to odradí na to, abychom rovnou zamířili mezi zídky a domky při prohlídce jedinečného ostrůvku, kam se obvykle turista nepodívá.
Newman se kamarádí s místní racčí omladinou.
Ptáci jsou tu průměrně oprsklí a otrlí.
Na kotvení je tady uatomat, který Tomáš obtížně přesvědčuje, aby nám vydal kotevní lístek. Jeden ze čtyř pokusů je nakonec úspěšný. Mezitím se kocháme mapkou. Jak je vidět, celé ostrovy jsou obehnané hradbami. Tohle dobývat, to muselo být za trest. Prej se tu neplatí daně, nejspíš je to dobrý způsob, jak tu vůbec nějaké lidi udržet.
Mapka ostrůvků. Leží 18 km na severovýchod od Bornholmu.
Dodržujeme zákaz dětí na hradbách.
Místní (nesmírně drahá) hospůdka na nábřeží. A taky děla. Spousta děl. A Taz.
Oproti svým obvyklým zvykům má tentokrát hubu zavřenou.
Domky s udírnami. Na ostrovech je spousta takových komínů.
Nejlákavější je pro nás prozkoumat pevnostní komplex Krále Christiana V. Technicky vzato je pevností celé souostroví. Hradby se nezměnily od založení roku 1684. Jednu dobu zde byl patnáct let držen jistý zrádce Doctor Dampe. Divila bych se, kdyby to tu jako vězení aspoň nevyzkoušeli.
Pevnostní věž je napůl pod lešením, nedá se k ní moc přiblížit,
Tak aspoň fotíme informační tabuli napsanou v černé řeči.
Historický kostelík. Stejně jako všechno tady (kromě hradeb)
má velikost domečku pro panenky. Místem se tu neplýtvá.
Podklad je kamenitý a na některých místech se drží voda. Přemýšlíme, jak tady řeší vodohospodářství,
jestli něco navrtali, nebo sbírají déšť. Je tu naftová elektrárnička,
ale ostrovanům se moc nelíbí závioslost na dovozu.
Větrný mlýn se tu ale zatím nestaví.
Ujdeme pár set metrů a... to už jsme na druhé straně? Jakože vážně? Je to tu maličké. Fakt jo.
Malebné pobřeží. Podél hradeb se dá ostrov obejít za méně než hodinu.
Člověk si připadá trochu jako na vykopávkách.
V jednom místě seskáčeme dolů na pobřeží mezi racky. Nadávají nám a přesouvají se na vzdálenější útesy. Nazlátlé skály s modrým oceánem vytvářejí pěkný kontrast. Snažíme se dostat co nejblíž moři a pak najednou vidíme tuleně. Převalují se v moři kousek od nás. Ale sotva si nás všimnou, zmizí a pak už jen obezřetně vystrkují hlavy z moře opodál.
Na jednom vzdálenějším útesu jsem zahlédla ještě nějaké slunící se lenochy.
Prý tu žije asi sto tuleňů. Jsme rádi, že jsme je mohli zahlédnout.
Pomocí kamzičího poskakování se vracíme na ostrůvek a dokončujeme okružní prohlídku většího ze dvou obydlených.
Občas jsme málem šlápli na nějaké mládě. Někdy jsme viděli i mrtvé ptáky.
Je tu jen jeden divoce žijící suchozemský savec: ježek.
Přešplhali jsme na druhý ostrov. Je s prvním spojený lávkou, která nás spisovnou němčinou nabádá, ať nelezeme na hradby. Fouká tu opravdu hodně a Tomáš upozorňuje, že proti tomuhle budeme v noci plout do Švédska. To teda bude makačka.
Není problém prolézt prakticky všechno. Ostrov je hladce přístupný takřka do všech zákoutí.
Tak takhle vypadá úplně nejvýchodnější kus Dánska.
Hradby jsou chráněny velkými děly. Působí to nebezpečně a majestátně.
Při snaze k nim vylézt blíž nám vítr strhává čepice a chce nás odnést s sebou.
Mají tu i hřiště pro děti!
Na co si tu nezbedové mohou hrát? Hádejte!
Začíná se nám zase mračit, ale nízko stojící slunce se nevzdává svého optimismu.
Je to tu hřejivé, půvabné a takové zapomenuté.
Na břeh vytažená dřevěná loď. Ukázka krásné řemeslné práce.
V pozadí hlavní věž s majákem.
Ten bude mým pevným bodem po první polovinu noci.
Nově postavené koupaliště. Do vody jsme si neskočili. Kdo se tady koupává?
Kromě starých lidí jsme nikoho nezahlédli, ale naprosto netušíme,
jaká je skladba místní populace.
Večer se setkáváme u válečné porady. Dnes i zítra bude vát silný protivítr, pokud chceme do Švédska. Můžeme tu přenocovat a jet až zítra, ale pouze odsuneme cestu. Když vyrazíme dnes, možná stihneme vikinský skanzen. Ale obnáší to asi patnáct hodin plavby. Je to pro nás postižené nepříjemná představa, ale nakonec se shodujeme, že cesta v noci bude lepší tah. Po střídmé večeři tedy odvazujeme loď a vyplouváme z přístavu. Sedíme na palubě a připravujeme se na dlouhou noc. Loď bude muset křižovat a na své pouti do Švédska nasbírá takřka dvojnásobek vzdálenosti, než nás tam dopraví.
Budeme plout celou dobu v náklonu. To bude zajímavé spaní. Čas od času přehodíme genu na druhou stranu, a to se musí v podpalubí ohlásit, že budeme “réčkovat”, jinak se nepřipravená posádka nečekaně přesype a nebude z toho nadšená. Někteří členové posádky jsou z náklonu polekaní, mně to připadá nesmírně dynamické a zajímavé. Kéž by mi nebylo blbě.
Na palubě vždycky musí být nejméně dva lidé. V našem případě tři, aby jeden mohl odcházet na střídání. Vím, že jakmile padne noc, ztratím orientační body a nejspíš nezvládnu svoji nevolnost. Docela totiž pomáhá fixovat se na něco stálého, třeba na pobřeží. Lodě jsou taky fajn. V noci navíc krásně svítí. Ale naprosto nám chybí odhad velikostí a vzdáleností, tak se nedá říct, jak daleko lodě jsou. A že jich tu je pěkná spousta.
Není možné být otočená čelem k plavbě. Jak rozrážíme vlny, někdy se vlna přelije přes příď a věnuje nám morkou sprchu. Jednou jsem si malinko zdřímla a taková sprcha vás spolehlivě probudí. Nepromokavě se oblékáme, ale počasí není tak hrozné, jaké by mohlo být, moknou mi jen nohy v teniskách. Vchod do podpalubí se dá zakrýt zatahovacím plexisklem a dvířky, což také činíme. Hlídám do půlnoci, kdy koukám dozadu a hypnotizuji rotující kužel posledního majáku. Zima se stále stupňuje a je nutné se střídat. Taky mám dojem, že odeznívá účinek prášků a dá mi práci ve vlnách zůstat po kupě. V kajutě si lehnu napříč (mám ji pro sebe, Newman šel na palubu) a během noci se při křižování několikrát obracím, takže se i docela vyspím, dá-li se to tak nazvat. Loď skřípá a sténá a vrzá, občas se otřásá nárazy vln a potom taky rachotem při přehazování plachty. Loď je s vámi do morku kostí.
Ale cítím se v bezpečí. A to i poté, co ráno zjistím, že Newman velký kus noci kormidloval. 
Napsat komentář