Večer v úterý odrážíme od rezervace malých ostrůvků a jedeme křižovat rozfoukané moře. Jestli to po větru házelo, neumíte si představit, jak to nejelo větru navzdory. Tedy z pohledu přes palubu, když kolem vás sprintují zpěněné čepičky vln dozadu, to vypadá, že razíte solidní rychlostí… dokud se nepodíváte na rychloměr. Tři uzly za hodinu není žádná sláva. Plavba se tedy, jak to bývá u nás pravidlem, nejspíš trochu natáhne. Místo ve tři ráno se termín přistání posunuje na pátou, pak na devátou, končíme ve dvě odpoledne.

Jak jsem zmiňovala, křižujeme. Pokaždé, když se mění směr nebo dojde třeba k upravení plachtoví, se do lodního deníku dělá zápis: kurz, síla větru, jaké plachty jsou vytažené, jak vypadá moře, jaké je počasí, jakou máme rychlost apod. To je vlevo jako tabulka na každý den. Vpravo jsou pak všeliké naše výplody. Díky tomu jsme měli celkem přehled, jak si vedeme. Rychloměr na elektronické navigaci fungoval tak všelijak, takže jsme se řídili podle Tomášovy kapesní džípíesky. Většinu téhle cesty, kromě neustálého náklonu, jsme měli moře síly kolem čtyřky. Potkávali jsme dvoumetrové vlny. Sem tam nám jde vlna vrchem a skropí i posádku. Sem tam jedeme některou vlnu bokem a to je panečku skoro kolotočářská jízda. Někteří z nás jsou na palubě a střídají se u řízení lodi, někteří z nás jsme v podpalubí a snažíme se udržet žaludek na svém místě.

Chcete něco o Baltu vědět? Je to nejméně slané moře na světě. Jeho podklad je prakticky prahorní a patří ke kratogénu (to je krásné slovo. Krratogéén. Člověk by ho rád použil mezi řečí aspoň jednou denně, jenže jaksi nemá proč. Jde o stabilní část zemské kůry (štíty a tabule), která po svém zvrásnění nebyla již v pozdějších geologických dobách schopna dalšího vrásnění). Má tedy skoro tři miliardy roků za sebou. Jméno pochází z latinského Mare Balticum, jež je odvozeno od gótského kmene Baltů. Gótsky znamená balt smělý. Název zřejmě nepochází z baltských jazyků, i když podobnost jejich výrazu pro bílou barvu (kmen balt-) je nápadná. V jazycích místních germánských národů se moře nazývá Východním. Plocha Baltského moře činí 422 300 km², největší hloubky dosahuje 459 m. Patrně nejdůležitějšími řekami, které do Baltského moře přivádějí své vody, jsou Něva v Rusku, Daugava v Lotyšsku, Visla v Polsku, Němen na pomezí Litvy a Ruska a Odra na pomezí Německa a Polska.

Balt je značně špinavé moře. Přítoky přinášejí spoustu hnojiv, což množí řasy až nezdravě. A sem tam ekologická katastrofa a vyteklá ropa (například v roce 2003 se potopila čínská nákladní loď Fu Shan Hai u břehů dánského ostrova Bornholm. Uniklo odhadem 1600 tun nafty a do moře se dostalo až 66 000 tun umělých hnojiv, které loď převážela, vzniklá skvrna byla velká 15 čtverečních námořních mil). A tohle je taky pecka: doslova časovanou bombou na dně Baltu jsou pak chemické zbraně, kterých se Německo zbavovalo bezprostředně po druhé světové válce. Podle odhadů se u německých břehů nachází až stovky tisíc tun nádrží a munice obsahující tabun, yperit nebo Cyklon B.

Jo, žijou tu nějaká zvířata i rostliny.

Potkáváme historickou loď. V jednu chvíli je vážně daleko, ale kvůli obrátce se k ní dostaneme na dohled. Na okraj, moje schopnost orientace na moři je úplně v háji, protože při křižování se pevnina objevovala n jedné nebo na druhé straně, vlny mátly rychlost a směr ještě víc, zkrátka shrnuto, když Tomáš řekl, že se k tomu čtyřstěžníku za chvíli přiblížíme, nechápala jsem, jak to vyvěštil.

Ale pak už jsme u ní. Má skasané plachty a frčí na motor, nemá žádné kosatky, aby to proti větru zvládla jako my. Předjede nás. Nevíme, co je zač, na jejím boku je nápis v azbuce. Při té příležitosti si vzpomeneme na fóry o ruských ponorkách, periskopech a možnosti najet jim do výhledu. Za celou plavbu jsme ale podobný zážitek nakonec neměli.

Ne, noc fakt nebyla moc zajímavá. Newman by asi měl jiný názor, protože velkou část té jízdy kormidloval, ale já byla ráno ráda, že jsem ráda. Když jsem vylezla na palubu a uviděla nedaleko od nás pevninu, naivně se ptám: “To je Švédsko?” Odpověď: “Ne, to je furt Bornholm...”

Poslední kousek do cíle se moře trochu zklidňuje, ale já se ukrutně těším na pevninu. Vidíme ji na obzoru, dlouho, a hypnotizujeme ji a přitahujeme blíž… přesto několik hodin trvá, než na ní staneme. Přístav Kaseberga má jméno podle nedalekého městečka. Přístav je to maličký a chvíli to vypadá, že se nevejdeme... štěstí nás ale neopustilo. Jsem vážně ráda, další prodloužení plavby by bylo už mrzuté. Země se nám houpe pod nohama, já tu loď na chvíli upřímně nenávidím. Je ale zase slunečno a kolem se potuluje spousta Švédů, co mluví černou řečí a obecně vyhlížejí turisticky. Připadá mi to kdovíproč nemístné. Asi jako když si představíte Dvoukvítka v Ankh Morporku, jestli mi rozumíte. Ti lidi mají krátké rukávy? Jezdí v autech? Kupují si suvenýry?

No, to poslední vlastně děláme taky. Soňa má ve zvyku koupit pohledy a posílat je z exotických míst. Provedla to už na Bornholmu, kdežto byla celá poštovní služba zpoplatněna o něco víc než zde. Není se čemu divit. Pár pohledů a známek nakonec skoupíme a rozešleme naše vřelé pozdravy do všech stran.

A taky zaútočíme na jeden z místních stravovacích podniků. Nakonec si vybíráme ten, který má pěknou terasu s výhledem na moře, ale je tu trochu chladno, tak si půjčíme flaušové deky. Ryby tu mají uzené nebo smažené, čekala jsem větší terno. Ale ušlo to. Bramborový salát jsou brambory v majonéze (když máte žaludek lehce na vodě a jídlo spořádáváte trochu z trucu a trochu silou vůle, takový salát řádně ozkouší vaše odhodlání dokázat, že mořská nemoc vás nedostala). Kdeco tu dělají taky na medu. Ryba na medu. Na to už jsem fakt neměla.

Uspokojení prvním dotykem pevniny si chceme trochu zdřímnout a večer vyrazit na místní nejlepší pamětihodnost. Až opadnou ty davy Dvoukvítků. Jsou čtyři odpoledne, vypadá to na pěkný večer, nějakou tu grilovačku.

Probudila jsem se v jedenáct v noci. To jsme ten západ slunce trochu propásli, co? Kolem je ticho, jak všichni zařezávají. Rukavice a boty, co jsme si nechali na palubě sušit, jsou promoklé. Jo, stihli jsme zaspat menší bouřku, jak nás pak dodatečně informuje Tomáš. Ten se vzbudil a večer se podívat šel, ale mraky zkazily veškeré divadlo, tak jsme snad přišli jen o tu grilovačku…

Nastavuji si budík na pátou ranní, ať se trapná situace neopakuje. A dobře dělám, ráno všechny obejdu a vyburcuji Tomáše a Soňu. Vyrážíme na Ales Stenar!

Nejspíš pochází z doby cca 1400 let zpátky, ačkoli materiál se na místo dostal už před 5500 lety. Našla se tu keramika i lidské kosti a dost možná tu původně bylo pohřebiště a Vikingové si pak pár kamenů půjčili. Monument funguje jako sluneční kalendář, protože při správné orientaci slunce během roku vychází a zapadá za konkrétními kameny.

Dolmeny se od menhirů liší tím, že nejsou opracované. Místní lidé prý obcházejí celý kruh a všech kamenů se postupně dotýkají. Pro štěstí?

Po návratu lehce posnídáme a vracíme se do postýlek, kde někteří dospí až do osmi ráno. Je nááádherně. Tak různě se trousíme ven a obdivujeme švédskou pohostinnost. A musíme ozkoušet místní kavárnu!

Před polednem odplouváme.

Ještě jednu příhodu musím doplnit. Během bouřlivější plavby se zavírají všechny díry do lodi. Tedy i výpusti od dřezu a od toalety: produkty míří do fekáltanku. Znepříjemňuje to plavbu lidem v přední kajutě, protože je to pak prostě cítit. Na širém moři se dá vypustit. No a my jsme to tak jako zkoušeli a nešlo nám to. V přístavu kontrolka hlásí, že je tank ze tří čtvrtin plný.

Jak jsme to vyřešili? Byla to zmagořená nefunkční kontrolka! Vše jsme řádně vyřešili na moři.