Plavba po Baltu 5. díl: Švédsko, Vikingové a stovka námořních mil.

Doba čtení: 17 MIN.
 
Úterý nikdy neskončilo, stejně jako podezřele začala středa. Plujeme přes noc, protože bychom to stejně museli jednou přeplout, tak ať to máme za sebou. Je to patnáct hodin na moři v protivětru. Svištíme dva kroky kupředu a jeden zpět. Křižujeme a bojujeme s nepříznivým vlnobitím, které skrápí palubu. Patnáct hodin. Upluli jsme přes sto sedmdesát kilometrů, abychom se doplazili na sedmdesát kilometrů vzdálenou švédskou pevninu.
 
Protože ze středy neexistuje moc obrázků, spojím to se čtvrtkem, s nímž tvoří jakýsi organický celek. Po krátkém pobytu u Ales Stenaru jsme totiž pluli přibližně stejně daleko za přibližně stejnou dobu, zpět do dánských vod, na ostrov Mons. Tipujete správně. Zase v protivětru. Do spárů se mi dostaly fotky mých spolufotografů, takže jsem přihodila i maličko od nich.
 
Večer v úterý odrážíme od rezervace malých ostrůvků a jedeme křižovat rozfoukané moře. Jestli to po větru házelo, neumíte si představit, jak to nejelo větru navzdory. Tedy z pohledu přes palubu, když kolem vás sprintují zpěněné čepičky vln dozadu, to vypadá, že razíte solidní rychlostí… dokud se nepodíváte na rychloměr. Tři uzly za hodinu není žádná sláva. Plavba se tedy, jak to bývá u nás pravidlem, nejspíš trochu natáhne. Místo ve tři ráno se termín přistání posunuje na pátou, pak na devátou, končíme ve dvě odpoledne.
 
Jak jsem zmiňovala, křižujeme. Pokaždé, když se mění směr nebo dojde třeba k upravení plachtoví, se do lodního deníku dělá zápis: kurz, síla větru, jaké plachty jsou vytažené, jak vypadá moře, jaké je počasí, jakou máme rychlost apod. To je vlevo jako tabulka na každý den. Vpravo jsou pak všeliké naše výplody. Díky tomu jsme měli celkem přehled, jak si vedeme. Rychloměr na elektronické navigaci fungoval tak všelijak, takže jsme se řídili podle Tomášovy kapesní džípíesky. Většinu téhle cesty, kromě neustálého náklonu, jsme měli moře síly kolem čtyřky. Potkávali jsme dvoumetrové vlny. Sem tam nám jde vlna vrchem a skropí i posádku. Sem tam jedeme některou vlnu bokem a to je panečku skoro kolotočářská jízda. Někteří z nás jsou na palubě a střídají se u řízení lodi, někteří z nás jsme v podpalubí a snažíme se udržet žaludek na svém místě.
 
Chcete něco o Baltu vědět? Je to nejméně slané moře na světě. Jeho podklad je prakticky prahorní a patří ke kratogénu (to je krásné slovo. Krratogéén. Člověk by ho rád použil mezi řečí aspoň jednou denně, jenže jaksi nemá proč. Jde o stabilní část zemské kůry (štíty a tabule), která po svém zvrásnění nebyla již v pozdějších geologických dobách schopna dalšího vrásnění). Má tedy skoro tři miliardy roků za sebou. Jméno pochází z latinského Mare Balticum, jež je odvozeno od gótského kmene Baltů. Gótsky znamená balt smělý. Název zřejmě nepochází z baltských jazyků, i když podobnost jejich výrazu pro bílou barvu (kmen balt-) je nápadná. V jazycích místních germánských národů se moře nazývá Východním. Plocha Baltského moře činí 422 300 km², největší hloubky dosahuje 459 m. Patrně nejdůležitějšími řekami, které do Baltského moře přivádějí své vody, jsou Něva v Rusku, Daugava v Lotyšsku, Visla v Polsku, Němen na pomezí Litvy a Ruska a Odra na pomezí Německa a Polska.
 
Balt je značně špinavé moře. Přítoky přinášejí spoustu hnojiv, což množí řasy až nezdravě. A sem tam ekologická katastrofa a vyteklá ropa (například v roce 2003 se potopila čínská nákladní loď Fu Shan Hai u břehů dánského ostrova Bornholm. Uniklo odhadem 1600 tun nafty a do moře se dostalo až 66 000 tun umělých hnojiv, které loď převážela, vzniklá skvrna byla velká 15 čtverečních námořních mil). A tohle je taky pecka: doslova časovanou bombou na dně Baltu jsou pak chemické zbraně, kterých se Německo zbavovalo bezprostředně po druhé světové válce. Podle odhadů se u německých břehů nachází až stovky tisíc tun nádrží a munice obsahující tabun, yperit nebo Cyklon B.
 
Jo, žijou tu nějaká zvířata i rostliny.
 
Potkáváme historickou loď. V jednu chvíli je vážně daleko, ale kvůli obrátce se k ní dostaneme na dohled. Na okraj, moje schopnost orientace na moři je úplně v háji, protože při křižování se pevnina objevovala n jedné nebo na druhé straně, vlny mátly rychlost a směr ještě víc, zkrátka shrnuto, když Tomáš řekl, že se k tomu čtyřstěžníku za chvíli přiblížíme, nechápala jsem, jak to vyvěštil.
 
 
Fotka od Tomáše. Zkoušeli jsme přečíst nápis na boku lodi, abychom zjistili, co je zač, ale ani google mi později neporadil. Nebyl to ruský Sedov, jméno bylo mnohem delší. Naše okukování dalekohledem se neslo po vzoru vtípků, kdy nás sestřelí za špionáž, ale nejspíš nás ten kolos prostě ignoroval.
 
Ale pak už jsme u ní. Má skasané plachty a frčí na motor, nemá žádné kosatky, aby to proti větru zvládla jako my. Předjede nás. Nevíme, co je zač, na jejím boku je nápis v azbuce. Při té příležitosti si vzpomeneme na fóry o ruských ponorkách, periskopech a možnosti najet jim do výhledu. Za celou plavbu jsme ale podobný zážitek nakonec neměli.
 
Ne, noc fakt nebyla moc zajímavá. Newman by asi měl jiný názor, protože velkou část té jízdy kormidloval, ale já byla ráno ráda, že jsem ráda. Když jsem vylezla na palubu a uviděla nedaleko od nás pevninu, naivně se ptám: “To je Švédsko?” Odpověď: “Ne, to je furt Bornholm...”
 
 
Švedský jih. Vpravo je náš přístav.
 
Poslední kousek do cíle se moře trochu zklidňuje, ale já se ukrutně těším na pevninu. Vidíme ji na obzoru, dlouho, a hypnotizujeme ji a přitahujeme blíž… přesto několik hodin trvá, než na ní staneme. Přístav Kaseberga má jméno podle nedalekého městečka. Přístav je to maličký a chvíli to vypadá, že se nevejdeme... štěstí nás ale neopustilo. Jsem vážně ráda, další prodloužení plavby by bylo už mrzuté. Země se nám houpe pod nohama, já tu loď na chvíli upřímně nenávidím. Je ale zase slunečno a kolem se potuluje spousta Švédů, co mluví černou řečí a obecně vyhlížejí turisticky. Připadá mi to kdovíproč nemístné. Asi jako když si představíte Dvoukvítka v Ankh Morporku, jestli mi rozumíte. Ti lidi mají krátké rukávy? Jezdí v autech? Kupují si suvenýry?
 
No, to poslední vlastně děláme taky. Soňa má ve zvyku koupit pohledy a posílat je z exotických míst. Provedla to už na Bornholmu, kdežto byla celá poštovní služba zpoplatněna o něco víc než zde. Není se čemu divit. Pár pohledů a známek nakonec skoupíme a rozešleme naše vřelé pozdravy do všech stran.
 
 
Zástupy místních turistů. Na nábřeží je řada obchůdků s nejrůznějšími zbytečnostmi.
Kromě pohlednic jsme odolali.
 
 
Pár zajímavostí: Na nábřeží visí typický záchranný kruh. Loď kotvící před námi má švédskou vlajku,
my jsme ještě nepřevěsili, jinak je ve zvyku věšet na loď vlajku toho státu, kde zrovna jsme. Tedy kromě
trvalé vlajky domovského přístavu (Němcko) na zádi a malé české vlaječky na jednom z ráhen.
Tryskáč celou plavbu zkouší Tomáše zlomit k vyvěšení habsburské vlajky, ale bez úspěchu.
A poslední věc: vlevo vzadu je vidět stočený oranžový kabel. V každém přístavu je možné
se připojit na zásuvku, ať nemusíme jet na vlastní baterii. Třeba lednička a mikrovlnka
je tak v užívání zejména po přístavech.
 
A taky zaútočíme na jeden z místních stravovacích podniků. Nakonec si vybíráme ten, který má pěknou terasu s výhledem na moře, ale je tu trochu chladno, tak si půjčíme flaušové deky. Ryby tu mají uzené nebo smažené, čekala jsem větší terno. Ale ušlo to. Bramborový salát jsou brambory v majonéze (když máte žaludek lehce na vodě a jídlo spořádáváte trochu z trucu a trochu silou vůle, takový salát řádně ozkouší vaše odhodlání dokázat, že mořská nemoc vás nedostala). Kdeco tu dělají taky na medu. Ryba na medu. Na to už jsem fakt neměla.
 
Uspokojení prvním dotykem pevniny si chceme trochu zdřímnout a večer vyrazit na místní nejlepší pamětihodnost. Až opadnou ty davy Dvoukvítků. Jsou čtyři odpoledne, vypadá to na pěkný večer, nějakou tu grilovačku.
 
Probudila jsem se v jedenáct v noci. To jsme ten západ slunce trochu propásli, co? Kolem je ticho, jak všichni zařezávají. Rukavice a boty, co jsme si nechali na palubě sušit, jsou promoklé. Jo, stihli jsme zaspat menší bouřku, jak nás pak dodatečně informuje Tomáš. Ten se vzbudil a večer se podívat šel, ale mraky zkazily veškeré divadlo, tak jsme snad přišli jen o tu grilovačku…
 
Nastavuji si budík na pátou ranní, ať se trapná situace neopakuje. A dobře dělám, ráno všechny obejdu a vyburcuji Tomáše a Soňu. Vyrážíme na Ales Stenar!
 
 
 
Ještě jsem vám neprozradila, co to je. Pro začátek rozlište ovce od kamení...
Šplháme na vrcholek útesu nad mořem.
 
 
Takhle po ránu to tu máme celé pro sebe. Nebo skoro. Kromě nás je tu ještě jeden aktivní fotograf. V bermudách a žabkách. Abyste měli představu, koukněte se dál, jak vypadá Soňa a Tomáš. Vítr sviští, kosa jak v psírně. A on si tu trajdá v žabkách. Provokatér jeden.
 
 
Soňa si čekání na svítání krátí vyhlídkou na mořský horizont.
 
 
Vstávání se vyplatilo. Dýchají tu dálky. Na obloze se vznášejí ranní ptáci. Pod nohama duní vlny na útesech. Sem tam zaslechneme ovčí zvonce.
 
 
Mraky jsou stále sytější. Již brzy se vyloupnou nad obzor, aby ukázaly...
 
 
 
...obrovský kamenný kalendář.
 
Ales Stenar, anglicky Ale's Stones, je megalitický monument. Je to kamenná loď 67 metrů dlouhá složená z 59 megašutrů o váze až 1,8 tuny. Pokud tomu dobře rozumím, je největší takovou památkou.
 
 
Krátce po půl šesté se objevují první paprsky...
 
 
Nejspíš pochází z doby cca 1400 let zpátky, ačkoli materiál se na místo dostal už před 5500 lety. Našla se tu keramika i lidské kosti a dost možná tu původně bylo pohřebiště a Vikingové si pak pár kamenů půjčili. Monument funguje jako sluneční kalendář, protože při správné orientaci slunce během roku vychází a zapadá za konkrétními kameny.
 
 
Konec napínání. Je to nejkrásnější kamenná loď, jakou jsem kdy viděla.
 
 
 
Marně hledám úhel, v jakém ta fascinující stavba vynikne.
 
 
 
Modrá a zlatá. Chladný dech a jemný opar. Hradby mraků, šustění trávy.
Lidé prý loď obcházejí a dotýkají se postupně všech kamenů.
 
 
Dolmeny se od menhirů liší tím, že nejsou opracované. Místní lidé prý obcházejí celý kruh a všech kamenů se postupně dotýkají. Pro štěstí?
 
 
Růžové paprsky se pomalu mění v tekuté zlato
a zalévají krajinu magickým svítáním.
 
 
 
Neradi odcházíme. Ovce i kameny sem jaksi docela patří.
 
 
 
Ovečky jsou v ohradě, u níž je seznam doporučeného chování: prosím, ovce neodvádějte.
Ovce nestojí o hlazení a nejsou to hračky. Dávejte pozor na své psy.
Když uvidíte některou nemocnou, dejte nám vědět.
 
 
 
Informační cedule, jak je to s polohou slunce v různé roční doby.
 
 
 
Výhled na maličký přístav. Naše loď je uprostřed nejbližšího mola. Zprava se z kavárny
line neuvěřitelná vůně čerstvých croissantů. Nesnesitelné!
 
 
Po návratu lehce posnídáme a vracíme se do postýlek, kde někteří dospí až do osmi ráno. Je nááádherně. Tak různě se trousíme ven a obdivujeme švédskou pohostinnost. A musíme ozkoušet místní kavárnu!
 
 
Ráno jako malované. Vlaštovky šílí.
 
 
 
Maskovaní vrabci. Jsou stejní jako tady.
Ještě jsme tu zahlédli straky.
Asi to byly straky.
 
 
 
Romantická procházka po náhorní planině.
Ještě kdyby tu furt neoplendoval ten fotograf!
 
 
 
Newman otestoval švédskou pevninu, co se běhu týká. Zvládl to i na Rujáně.
Jen najít tu správnou trasu, všude jsou plůtky a ovce.
 
 
Než se Newman vrátí, slezu k moři a hledám škeble. Jsou tu jen takové ty slávky, které nejsou pěkné a navíc ještě křehké. Tak si cpu kapsy kamením. Křemeny, žuly a sem tam pískovce. Budou se esteticky vyjímat v mých květináčích s kaktusy. Beru si právě vhodně velké vzorky; Vašek si taky bere kamení, ale o rozměrech menších cihel. Každý má vlastní měřítka pro suvenýry...
 
 
S Newmanem se pak vypravím k pobřeží ještě jednou. Newman zhodnotil,
že tady je moře studenější než na Bornholmu, dlouho v něm nevydržel.
Ale zase jsme tu neviděli medúzy.
 
 
 
V deset konečně otvírají kavárnu. Je strašlivě civilizovaná. Snobsky si naobjednáme
a vylezeme do poschodí, kde se rozvalíme v atmosféře jak z Jane Austinové.
Drobné upozornění: ten racek za oknem na nás vytrvale čuměl celou dobu,
co jsme tam seděli. Jo a vlevo za oknem je vidět jakési muzeum.
Má tam templářský kříž a písmena SSSR. Náhoda?
 
 
 
Latté, cappuccino, čerstvé croissanty jak z Francie a domácí zákusečky.
Ta bílá hromada před Tomášem je šlehačka. Doufám, že závidíte!
 
 
 
Pak kolem prošla paní s čerstvými chlebíčky plnými krevetek. Magneticky přitáhly
Shaičin pohled. Nemohli jsme odolat a jeden jsme jí koupili,
i když stál v přepočtu skoro tři stovky. 🙂
 
 
Před polednem odplouváme.
 
Ještě jednu příhodu musím doplnit. Během bouřlivější plavby se zavírají všechny díry do lodi. Tedy i výpusti od dřezu a od toalety: produkty míří do fekáltanku. Znepříjemňuje to plavbu lidem v přední kajutě, protože je to pak prostě cítit. Na širém moři se dá vypustit. No a my jsme to tak jako zkoušeli a nešlo nám to. V přístavu kontrolka hlásí, že je tank ze tří čtvrtin plný.
 
 
I loď má svůj návod na použití. Je sice v němčině, ale obrázky se jim překládat nechtěly,
tak tomu i rozumíme. Tomáš zkoumá, jak se to vypouští...
 
 
 
Newman nahoře na palubě uvolňuje ventil. Je vidět korkový plovák, co je u klíčků k lodním zámkům a motoru.
Docela chytré; představa, jak jdou klíčky ke dnu...  Ventil se odtlakoval, kolem se rozšířil oblak smradu
a my zvážili, že je čas zmizet z přístavu, než se objeví skvrna a někdo nás s ní spojí...
Nakonec se ale ukázalo, že jsme tank ještě nevypustili.
 
 
Jak jsme to vyřešili? Byla to zmagořená nefunkční kontrolka! Vše jsme řádně vyřešili na moři.
 
 
Jde se na věc! Taz byl na pár výletech, pak seděl ve stropním okénku (zvaném lukna .-) ).
Vlevo je vidět, jak jsme usazovali termosky s čajem do dřezu, aby během plavby nikam
nechodily. Tomáš v pozadí zajišťuje fekáltank.

A na konci duhy je loď!

Teď už nám odvazování docela jde. Tomáš několik z nás naučil několik podstatných uzlů (lodní smyčku, ambulantní smyčku a taky dračí spojku, jak správně zajistit lano na rohatce), abychom nepřišli o fendery nebo dovedli správně smotat provaz. Jsme odpočatí a psychicky připravení na další dlouhé plavení/martyrium na vlnách. Mořská nemoc není tak hrozná, ale to se zase “vyrovnává” výraznějším houpáním.

 

Newman kontroluje směr větru. Kromě znaku Umbrelly nese i symbol Ingressu.

 

 

Potkáváme řadu všelijakých lodí.

 

 

Jakožecože je tohleto za krabici? To se udrží na hladině?

K čemu je to dobré? Komu tím prospějou?

Estetičtí barbaři...

Po pěti hodinách si dávám další drogy, ale chvíli trvá, než zaberou: nezbývá, než na moment slézt do podpalubí a plácnout sebou na pohovku. Asi jsem v rauši. Řeknu si o flétnu, protože na ni se dá hrát i vleže. Shaika opráší své dávné znalosti hry na kytaru a rozjede Panenku. Po chvíli jsem schopná se posadit a zahrát nějaké písničky i já. Překlepu tak nejhorší záchvat nevolnosti a po půlhodině se zase mohu vyštrachat na palubu, kde vydržím přibližně do půlnoci. Jako orientační body mi slouží kolem plující lodě, maják nevidím žádný. Po obzoru se rozžíhá červená alej větrné farmy, ale tu a tam mizí za vlnami, což je jako zdroj protinevolnostní strategie trochu nepraktické. Ale my se nevzdáme!
 
Člověk by nevěřil, co všechno v sobě najde, i když nehledá.
 

Tady je vidět náš standardní náklon.

Obzor je skoro rovně, my se musíme

vzepřít o protější lavičku,

abychom se nepřesejpali.

Chceš dobrodružství?

Zažij dovolenou, na kterou nezapomeneš. Přidej se na některý z našich Retreatů a odpočiň si od každodenních starostí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *