Je 28. května 2018. Za dva dny nastane další z našich životních milníků, rok pečlivě chystaná a plánovaná 5000 km dlouhá plavba vedoucí Baltským, Severním a Norským mořem až za polární kruh na sever Norska a zpět. Vyvrcholení mé 10 leté a Maruščiny 8 leté kariéry na moři. Nějak mi to ale nedochází. Za posledních 7 měsíců těch životních okamžiků a milníků bylo prostě tolik, že to člověka otupí. Za tu dobu jsme stihli koupit naši první plachetnici, přestěhovat se do Dánska, najít si zde práci a u toho studovat, zateplit a renovovat půl interiéru lodě, předělat její elektrické rozvody, sehnat posádku a nevím co ještě. Většinu z toho jsme dělali poprvé v životě a svépomocí. Máme být na co hrdí. Ale tak nějak už to bereme jako normál. Člověk si na tlak událostí zvykne. Jako na cokoliv jiného. Prostě zatne zuby a jede dál.
Navíc, ještě není vůbec čas na rozjímaní. I když máme za 2 dny přivítat posádku a za 3 dny opustit Kodaň, loď na to stále nevypadá. Stojí na vzpěrách na suchu a její spuštění na vodu je zatím stále nejisté. Kvůli průtahům firmy, která měla provést speciální nátěr jako prevenci růstu mořských řas na trupu, máme termín spuštění na vodu až dnes. Jenže tento byl za poslední týden už 2x posunut, takže nic není jistého. Svítí slunce a je krásný letní den. Midnight Blue září novotou a když se v dálce ozve zvuk motoru náklaďáku svitne mi v srdci naděje.
V 8:00 klepe na trup technik a jde se na věc. Poseidon opět jednou stojí při nás (i když by si někdy to nápínání do poslední chvíle mohl odpustit 
S technikem naložíme Midnight Blue na náklaďák a převezeme k jeřábu. Upneme popruhy, loď do nich zavěsíme a už visí ve vzduchu. Trochu nezvyklý pohled. Už jsem to sice viděl u cizích lodí mockrát, ale když se vám vznáší ve vzduchu vaše vlastní, místo jako na zajímavost se díváte, kde se co může přetrhnout, urvat, odřít apod. Vždyť má loď téměř 6 tun a visí jen na dvou pruzích látky!
S technikem naložíme Midnight Blue na náklaďák a převezeme k jeřábu. Upneme popruhy, loď do nich zavěsíme a už visí ve vzduchu. Trochu nezvyklý pohled. Už jsem to sice viděl u cizích lodí mockrát, ale když se vám vznáší ve vzduchu vaše vlastní, místo jako na zajímavost se díváte, kde se co může přetrhnout, urvat, odřít apod. Vždyť má loď téměř 6 tun a visí jen na dvou pruzích látky!Nicméně, vše se zdárně daří a během půl hodiny Midnight Blue spokojeně plove ve svém živlu. Věci zase vypadají trochu normálněji. Ještě zbývá napnout zadní stěh. (Což je v jednom šílená práce. Představte si napínat 12 metrů dlouhé, 1 cm tlusté ocelové lano, visící z vrcholu stěžně a vše je vyměřeno přesně na milimetry.). Daří se až na několikátý pokus. Těsně před tím než mi došly síly. Teď honem zaplatit a přeplout 2 NM do domovské maríny. Jsem na lodi sám (Máří je v práci. Ale abych byl přesný, vlastně tak sám úplně nejsem, společnost mi dělá ještě náš čtyřnohý plavčík Regy.) A tak přípravy na vyplutí a odvázání lodě v jednom trvají déle. Jedny ruce navíc by se hodily. Když už jsem venku z přístavu na volné vodě, zkouším zda všechno funguje jak má a provádím pár obratů na plachty, jejich vytáhnutí a srolování a další věci. Jsem spokojen, takže test ukončuji a jedu s lodí „k nám domů“. Regy po celou dobu pobíhá po palubě nebo sedí vedle kormidla a upřeně hlídá, jestli dělám všechno správně 🙂 Bude mi během těch dvou měsíců na plavbě v Norsku moc chybět. Snad ho jednoho dne budu moci vzít taky sebou.
S lodí konečně zase na vodě a ve vlastní moci večer ulehám a dovoluji si malý nenápadný doušek optimismu, že to nakonec přece jen nějak všechno půjde. Normálně bych asi propadl malomyslnosti a vzteku, proč věci nemůžou jít někdy podle plánu a musí to být „na krev“ a musí padnout všechny rezervy, ale moře mě naučilo, že něco takového jako perfektní plán neexistuje a že dobrodružství začíná tam, kde všechny plány selžou. Navíc, díky prožitému dobrodružství člověk cítí, že jen nepřežívá, ale že žije. S úsměvem na rtech tedy usínám. Koneckonců za dva dny začíná dobrodružství. Za dva dny začíná ŽIVOT!
Napsat komentář