1.července 2018: Vyplutí a první námořní míle
Je to tady. Vyplouváme. Včera se nalodila první posádka, se kterou poplujeme z Kodaně do norského Bergenu. Potkal jsem se tak s Martou, Markem a Danem, se kterými jsme byli v posledních dnech v intenzivním elektronickém kontaktu a řešili poslední organizační přípravy. Všichni se budou plavit na moři a na plachetnici úplně poprvé, takže se snažím do všeho je co nejvíc zasvětit.
Včera jsme také udělali nákup zásob a kompletně vykoupili zdejší Lidl. Příležitostí nakoupit během plavby už moc nebude a tak nechceme nic podcenit. Dnes už ale máme všechno naskladněno a všemi silami se už jen věnujeme plavebním přípravám. Provádím bezpečnostní instruktáž, Máří posádku učí jak si nasadit plovací vesty a jak se na lodi pohybovat a na co si dát pozor a hromadu dalších nezbytných znalostí.
Ve 12:35 SELČ startujeme motor, loď odvazujeme od pontonu a opouštíme náš domovský přístav.
Počasí nám přeje. Svítí krásně sluníčko a je teplo. Fouká sice ze směru, kam potřebujeme plout, ale nevadí. Aspoň můžeme s posádkou natrénovat křižování proti větru, přehazování plachet apod. Každého taky učím kormidlovat, abych zjistil co v posádce vězí.
Pravobokem míjíme ostrov Hven, který patřil astronomovi Tychu Brahemu a kde jsme na jaře byli s jinou posádkou. (Pár fotek z této plavby zde.) Severněji jsem s lodí v Baltu zatím nebyl, je to tedy pro nás taková “Terra inkognita”. Nebo spíš Mare incognitum? Ale lvů se tady na severu nebojím.
Postupně se během dne zvedá vítr a plavba nabírá na obrátkách a náklonech. Skvělé pro trénink posádky. Přídí rozrážíme vlny a užíváme si rychlosti. První den plavby, přesně jak jsem si představoval.
Upluté námořní míle nám svižně přibývají a po několika hodinách se na obzoru rýsuje silueta zámek Kronborg, místo tragédie Shakespearova Hamleta. Zároveň jde o nejužší místo Oresundské úžiny (Švédsko a Dánsko zde od sebe dělí jen 3,4 km moře), kde se to trajekty a nákladními loděmi mířícími do Baltského moře, jen hemží a hrozí tak vysoké riziko kolizí. Beru si kormidlo nazpět a snažím se proplout tak, aby nás nějaký trajekt neohrozil, ale zároveň abych dopřál posádce vyhlídkovou plavbu co nejblíž zámku. V 19:00 proplouváme a na dohled máme úžinu Kattegat.
Jak se úzká a poměrně uzavřená Oresundská úžina mění na široký Kattegat změnil se i charakter moře. Vlny jsou najednou vyšší a strmější, vítr silnější. Stále plujeme na plachty a rychlost plavby je skvělá, ale na některých členech posádky, vidím, že na první den to stačilo a je na čase na noc zaplout do přístavu. I když jsem chtěl dnes doplout ještě o pár námořních mil dál, upřednostňuji pohodlí a klid posádky. Vybírám jeden ze záložních přístavů na švédské straně úžiny a ve 21:45 ukončuji dnešní plavbu.
Po vyvázání lodě se posádce rychle vrací půda pod nohama. Holky vaří boloňské špagety, s klukama ještě instalujeme pomocná lana pro spouštění plachty a všichni si dáváme sprchu. Den zakončujeme přípitkem a i když byl náročný, dojmy posádky z prvního dne na moři jsou natolik silné, že dlouho do noci ještě povídáme. Ne však Máří, která nás zítra ráno, kvůli práci, musí opustit a trajekt do Dánska jí jede v 5 ráno.
2. července 2018: První opravdový test posádky
Dnes nás čeká náročných 50 NM a první z nočních plaveb. Předpověď počasí bohužel není nejlepší. Má být sice pěkně, ale nemá foukat. Dopoledne má sice vanout slabý vítr, ale přesně ze směru, kam máme plout. Naším cílem je dánský, na mapě jako ptáček vypadající, ostrov Anholt, kde se nachází nejseverněji položená poušť Evropy.
Máří ráno taktak stihla trajekt a i když jsem byl unavený, vstávám s ní. Jsou to, na další měsíc, naše poslední společné chvíle. Po návratu na loď pokračuji v práci na lanech započatou včerejšího večera. Během práce se v přístavu objevuje člun pobřežní stráže táhnoucí plachetnici se švédskou posádkou, která problém s motorem a v silném ranní bríze má v přístavu problém s vyvázáním. Je mi jich líto, moc rád bych pomohl, ale nemám jak.
Moje posádka se postupně probouzí, snídáme a jedeme dotankovat naftu do lodi. Se zásobami musíme vydržet na následujících několik dní (nakonec nám vydrží až do konce plavby!). Posádka si preventivně dává léky proti mořské nemoci a vyplouváme směr Anholt.
Předpověď bohužel vychází. Na plachty se pomalu probíjíme křižováním. Odpoledne vítr ulehá úplně a tak nezbývá než nastartovat motor. Večer jej však vypínám, aby byl klidný spánek a po několik střídání hlídek nechávám posádku spát a na plachty ve 3 hodiny ráno doplouvám k Anholtu sám.
Posádku budím až před finálním zajížděním do mariny. Ta je skoro plná a velmi složitě hledáme místo ke stání. Jedno jsme našli, ale v 7 hodin nás požádali o jeho uvolnění pro rybáře a tak musíme „přeparkovat“. I díky rychlosti posádky a notnému štěstí nacházíme poslední volné místo. Spolu s námi se o to samé snažila kanadská posádka, ale ta nakonec musela přístav opustit a hledat místo na kotvení někde venku.
3. července: Prohlídka Anholtu
Svítá. Jsem šíleně unavený, ale šťastný, že jsme dopluli. Na Anholt jsem se chtěl podívat už hodně dlouho. Původně jsem chtěl, zatímco si posádka bude prohlížet ostrov, spát, ale nedá mi to a s posádkou vyrážím na průzkum ostrova. Půjčujeme si kola a za notování slov písničky „I want to ride my bicycle…“ od kapely Queen projíždíme většinu ostrova.
I když je Anholt převážně placka, zvedající se nad moře jen pár metrů nacházíme přímo v jeho srdci jediný kopec široko daleko. Umístěný přímo v srdci ostrova a nabízejícího možnost přehlédnout téměř celý ostrov. Jako by se chtěl Poseidon pochlubit, co za krásu se mu podařilo vytvořit.
Náležitě se kocháme a užíváme jasné viditelnosti. V dálce dokonce vidíme místní letišťátko.
Nabaženi výhledy scházíme dolů a na kolech se pomalu vydáváme zpět. Po cestě nás však láká navštívit i druhou stranu ostrova. Přijíždíme na nádhernou písečnou pláž táhnoucí se na každou stranu kam až oko dohlédne.
Na jednom konci se majestátně tyčí 42m Anholtský maják z roku 1788. Tyrkysově modrá voda kontrastuje s bělostným pískem a vlny přímo lákají do nich skočit. Nenecháme se dlouho pobízet, teplotu vody neřešíme a na Adama (u Marty spíš na Evu) všichni skáčeme do vody. Je překvapivě teplá a neskutečně nás koupel nakopla.
Na kolech frčíme zpět do přístavu a vracíme je. Nechce se nám vařit oběd a dostali jsme chuť na jedno „točené“ a fish & chips. Zapadneme do jedné z místních restaurací a na zahrádce se vyhříváme, koukám na lodě a cpeme se. Den už nemůže být lepší. Nicméně cesta je ještě daleká a nezbývá než vyplout. Posádka mě ještě vytáhne na stěžeň, abych dokončil instalaci pomocných lan na kasání plachet, pak uvaříme guláš na večeři, abychom nemuseli vařit na volném moři (voní tak skvěle, že bychom ho snědli hned) a už vyplouváme. Nashle Anholte. Určitě se sem ale vrátím.
Napsat komentář