Psychologie překonávání „bouří“ a jiných strastí života

posted in: Blog 0

 

Následující text dávám k zamyšlení, odreagování, zklidnění, ale hlavně k nalezení přístupu ke svým pocitům, ke svým "spoluplavcům” a ve výsledku k nalezení racionálního vzorce chování v naší aktuální “bouři” kterou společně prožíváme.

 

Text vám zabere cca 15 minut čtení a jde kdykoliv přerušit a znovu na něj navázat.

 

Přeji příjemné a obohacující čtení a těším se moc na vaše komentáře buď zde nebo na naší fb stránce.

 

Kapitán Tomáš Brázdil.

Na začátek něco ze života

Stalo se to před cca 10 lety. Byl jsem čerstvý kapitán a poprvé jsem měl posádku, ze které jsem znal jen jednoho člověka – mého tátu. (Pro ilustraci uvedu, že ani jeden člověk z posádky, kromě mě, neměl zkušenosti s plavbou na plachetnici.) S posádkou jsme se plavili v Chorvatsku, a protože jsme měli společný zájem plout mimo narvaná turistická centra, vydali jsme se na nejvzdálenější chorvatský ostrov Palagruža. Ostrov je blíž Itálii než vlastnímu Chorvatsku a plavba k ní zabere víc jak den, pokud zrovna nefouká, nebo nejedete na motor. Před plavbou jsem zkontroloval předpověď počasí a vypadalo to na krásných 5 dní. Když jsme dopluli na ostrov, bylo totální bezvětří, slunečno a my jsme se procházeli po ostrově, kde jsme byli, kromě správce majáku a jeho ženy, jako jediní. Zatímco posádka si užívala robinzonády, já jsem z role kapitána vypadnout nemohl.

Maják Palagruža

Protože jsem během plavby plul mimo dosah rádiového a mobilního signálu a neměl jsem tedy aktuální předpověď počasí, šel jsem se zeptat správce majáku, zda má nejnovější. Když jsem se blížil k budově majáku, správce mi šel už naproti. Jeho výraz a intonace by úplně stačily a ve vší vážnosti dokreslily jeho sdělení v chorvatštině, ze kterého jsem sice nepochytil vše, ale i to málo stačilo. „Bouře s rychlostí větru 60 uzlů za 6 hodin.“ I když se posádka těšila na prozkoumávání ostrova, zavelel jsem k okamžitému odplutí. Směr nejbližší ostrov Lastovo. Během plavby začal sílit vítr, a jak jsme se blížili k dosahu rádia, éter začalo plnit jedno naléhavé hlášení za druhým, varujícím všechny na moři, aby se okamžitě vrátili do přístavů a potvrzující sílu větru v předpovědi od správce majáku. Ta četnost a naléhavost hlášení byla děsivá. Ne však tak hrůzu nahánějící, jako to co se nám dělo nad hlavami. V pět hodin bylo tak temno, že jsem musel zapnout poziční světla. V šest jsme zapluli na nejchráněnější kotviště, jaké jsem našel, a zakotvili. Už za svitu čelovek! (Dodávám, že jsme se plavili v září.) Bouře byla silná. Noc osvětlovaly blesky s kadencí kulometu a vítr i v zátoce, která byla kryta ze všech stran vysokými kopci, lodí házel sem a tam. Celou noc jsem zůstal vzhůru a hlídal, jestli drží kotva. Držela, i když jsme na ní projezdili celou zátoku křížem krážem.

Na druhý den jsme museli kotviště opustit. Svítilo slunce, posádka byla čilá a nás čekalo vlnění po předchozí bouři a doznívající vítr kolem 50 uzlů. Pluli jsme na Korčulu. Vítr i vlny byly naprosto enormní a do té doby jsem nic takového nezažil a neměl s tím osobní zkušenost. Bylo by velmi jednoduché podlehnout panice, podvolit se bojácnému podvědomí, ale řešení by to nepřineslo. Vzpomněl jsem si na větu hlavního hrdiny mé oblíbené sci-fi: „Strach zabíjí myšlení“. A tento citát mě začal provázet každou těžkou chvílí jako světlo v temnotě.

 

Plavbu na Korčulu jsme zvládli. Posádka ani nepoznala, že jsme prožili něco nebezpečného a pořádně si to užila. Když jsem jim pak oznámil, co doopravdy zažili a že to bylo naprosto výjimečné, tak mi nechtěli věřit. A podezřívám některé z nich, že si mysleli, že schválně zveličuju. Z omylu je snad vyvedla zástupkyně charterové společnosti, která se divila, že jsme loď vrátili včas a že jí nic není, nebo snad titulky v novinách, které hlásily hromadu volání MAYDAY.

Pravidla, která se osvědčila

 

Možná si někdo řekne: “Jakto, že nic nepoznali? To asi nebylo nakonec tak drsné.“ Odpověď spočívá v tom, co jsem jako kapitán dělal, k čemu vedl posádku a bez čeho, dle mě, bychom měli mnohem víc starostí. 

 

  • Před vyplutím byla posádka informovaná – věděla jak se chovat, jak si nasadit a obsluhovat záchranné pomůcky a kde je najít.
  • Posádka dostala objektivní, racionální informace, co je čeká a proč a jak se v takových podmínkách chovat.
  • Snažili jsme se nevypadnout z běžné plavební rutiny a připravili jsme se na to, co by nás z ní mohlo vytrhnout (např. měli jsme rozpis času jídel a protože na rozbouřeném moři, by se nechtělo nikomu vařit, nachystali jsme si jídlo dopředu a tím pádem pokračovali v zaběhnutém rytmu)
  • Kapitán a ani nikdo další z posádky na sobě nenechal nic znát, aby nepodlomil morálku a odhodlání dalších spoluplavců.
  • Jako kapitán jsem se soustředil na komfort (psychický a fyzický) nejslabších členů posádky a na jejich řízení, tak, že dotyčný člověk nemusel dělat ve svém (nevolností) podlomeném stavu, žádná velká rozhodnutí nebo nepropadl v úvahy coby kdyby, takže se ve výsledku nevolnost nezhoršila, ale naopak zeslabila.

 

Od té doby jsem zažil mnoho bouří a tato pravidla se mi osvědčila. Svědčí o tom i fakt, že po více jak 10 letech plavení se všude možně, včetně plaveb Atlantikem nebo dokonce Arktidou, a poté co se se mnou plavilo kolem 500 lidí, kdy 80 procent z nich nemělo žádné zkušenosti, můžu stále tvrdit, že jsem neměl ani jedno zranění a nikdy jsem nemusel řešit problém člověka přes palubu. (Tak a teď to honem zaklepat.) Vlastně se osvědčila natolik, že jsem jsi z nich vytvořil univerzální přístup i k jiným, s mořem nesouvisejícím, těžkým životním peripetiím. Takovým, jakým všichni čelíme dnes.

 

Proto jsem se rozhodl napsat je sem. Snad se jimi někdo bude inspirovat. Věřím totiž, že když se budeme řídit všichni stejnými zásadami a o těchto budeme přemýšlet a diskutovat je, projdeme každou “bouří.” Upozorňuji však, že je nelze brát jeden za druhým, ale jako celek navzájem provázaný!

 

10 pravidel jak čelit “bouřím” života

 

  • “Mít kvalitní informace.” Zjistit si a stavět jen na relevantních informacích okleštěných o emoce, PR a jiný další nános (stejně jako chcete na moři vidět předpověď s teplotami a rychlostmi větru v m/s a ne jen slyšet nějaké „Bude fajn“)

 

  • „Strach zabíjí myšlení.“ Nepropadnou panice, ovládat se, přemýšlet racionálně a získané informace hodnotit a využívat s nadhledem.

 

  • „Když vím o bouři, nevyplouvám do ní!“ Pokud víte, že někde hoří, tak tam, bez nějakého vyššího důvodu (a tím může být jen záchrana života) taky nevlezete. Není to o zbabělosti nebo panikaření, ale o rozumném přístupu a zdravém respektu. Stejně tak by platilo aktuální: "Když nemusím, tak v době epidemie nikam, pokud není nutnost, nechodím."

 

  • „Radši být připraven, než překvapen“ Vždy je dobré se připravit. Ale nelze tak činit bezhlavě. Někdy je nečinnost nebo cílená nepřipravenost, také přípravou. I když jsem se zatím snažil držet mimo téma dnešních dnů, nemůžu si pomoci. Příprava, podle mě, není vykoupení potravin dřív než ostatní. Příprava je nechat potraviny v první řadě pro ty, co jsou ohroženi nejvíce. Protože starší člověk nemoc chytne snadněji a tím pádem zablokuje lékařskou péči, nemá smysl, mu všechno vykoupit, aby tam musel jít, až nemoc vypukne naplno. Tratí na tom všichni, i když si myslí, jak jsou nachystaní.

 

  • „Myslet na nejslabší členy týmu“ – viz částečně předchozí bod. Pokud bude v pohodě i ten nejslabší článek, budou v pohodě všichni. Pomáhejte mu a předávejte optimismus, vtipkujte, šiřte dobrou náladu, naději, že společně najdeme řešení a vše překonáme.

 

  • “Myslet na nejschopnějšího člena týmu“ – pokud je tento v pohodě, tak jsou v pohodě úplně všichni. A z hlediska univerzálnosti, jsem schválně volil slovo „nejschopnější“ a nikoliv slovo kapitán, doktor nebo jinou funkci. Každá situace si vyžaduje své, ale platí, že zabránění ohrožení nebo vyčerpání těchto příslušných jedinců je klíčové, protože pak mohou svými znalostmi dál pomáhat všem.

 

  • „Ovládat se.“ Pokud je to možné a mám na to síly, nedávat na sobě znát strach, nepanikařit. Neznamená to, že o svém strachu nemáme mluvit a nesdělovat jej. Ale znamená to vyvinout úsilí, abychom i v době krize zachovali racionální přístup. Kdyby se celá posádka (nebo jiná skupina lidí či rovnou populace) přestala ovládat, ani sebelepší kapitán nic nezmůže.

 

  • „Prožívání strachu, frustrace a jiných negativních emocí je normální“ – viz předchozí bod. Je normální se bát, cítit obavy, bezradnost, naštvanost apod. Není hanba se bát a mít strach. Je to přirozená lidská reakce. Příroda to tak zařídila. Zároveň není potřeba mít výčitky nebo pocit trapnosti, studu, když něco takového cítíte. To nejlepší, co můžete udělat, je o tom otevřeně mluvit a nesklouznout ke schování se za nějakou pózu, nebo osobní útoky.

 

  • „Buďte tolerantní a shovívaví.“ Každý se s úzkostmi, strachy apod. vyrovnává po svém. Někdo je odolnější někdo méně. Každý ve svém životě zažil jiné těžké okamžiky, každý řeší jiné osobní problémy. Je lehké se někomu vysmívat, někoho soudit či rovnou odsuzovat. Ale nikdy to ničemu, kromě následovných rozepří a zákopových válek ze svých pozic uražených jedinců, neprospělo.

 

  • „Zhluboka se nadechněte.“ – to je asi snad to nej. Prostě se někdy stačí zastavit, párkrát se zhluboka nadechnout a svět, problémy a jejich řešení vypadají hned lehčeji 🙂

 

Věřím, že dodržování předchozích přístupů nás všechny provede všemi životními "bouřemi" a dovolí nám čelit všem těžkostem s klidem ostřílených mořských vlků 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *